Když se světoví lídři scházejí v Brazílii na COP30, ve vzduchu je cítit déjà vu. Před deseti lety pózoval dav hodnostářů před transparentem „COP21 Paříž“, z něhož vyzařoval optimismus zrozený z globální jednoty proti změně klimatu. Ale toto shromáždění vypadá úplně jinak, Si Ťin-pching a Narendra Modi znatelně chybí spolu s asi 160 dalšími hlavami států. A možná nejvýmluvnější je naprostá nepřítomnost Donalda Trumpa, který úplně odstoupil od Pařížské dohody, takže mnozí pochybují o významu summitu v této nové politické realitě.
Absence těchto klíčových hráčů vypovídá o posunu priorit na světové scéně. Zatímco summity COP byly kdysi zamýšleny jako platformy pro mnohostrannou diplomacii a závazky v boji proti změně klimatu, nyní jsou chyceny v bitvě mezi soupeřícími národními zájmy.
Christiana Figueres, která vedla proces vyjednávání o klimatu v OSN během přelomových jednání o Pařížské dohodě, loni na podzim bez obalu řekla, že proces COP „nesplňuje svůj účel“. Joss Garman, zakladatel think-tanku Loom a bývalý klimatický aktivista, opakuje tento sentiment: “Zlatá éra multilaterální diplomacie skončila. Klimatická politika je dnes více než kdy jindy o tom, kdo zachytí a bude kontrolovat ekonomické přínosy nových energetických odvětví.”
Tato změna kurzu je z velké části způsobena agresivní strategií prezidenta Trumpa prosazovat dominanci fosilních paliv, která prohlašuje za to, co z Ameriky udělá přední světovou energetickou supervelmoc. Aktivně rozložil iniciativy v oblasti čisté energie, zrušil ekologické předpisy a energicky loboval v jiných zemích, aby nakupovaly americkou ropu a plyn. V ostrém kontrastu s tímto přístupem zaměřeným na energii jde Čína svou vlastní cestou a využívá svou obrovskou výrobní sílu, aby se stala globálním lídrem v technologiích obnovitelné energie.
Ironii odborníci neztrácejí: Čína je nyní lídrem v oblasti solárních panelů, větrných turbín, elektrických vozidel a vyspělých baterií – to vše za neuvěřitelně nízké ceny. V důsledku toho evropské země čelí dilematu: buď otevřít své trhy a riskovat narušení domácího průmyslu, nebo zavřít své dveře a potenciálně ohrozit cíle zelené energie.
Tato soutěž mezi zájmy tradičních fosilních paliv a rychle rostoucími giganty v oblasti čisté energie není jen technologickým závodem; je to zásadní boj o ekonomickou a geopolitickou moc.
S tak silnými posuny v globální dynamice vyvstává otázka: čeho může COP30 dosáhnout? Zatímco někteří se domnívají, že se každoroční summity staly nadbytečnými, jiní se domnívají, že tato setkání zůstávají životně důležitá jako fóra pro to, aby země odpovídaly za své závazky a signalizovaly pokračující politickou podporu opatřením v oblasti klimatu.
Možná je před námi ještě významnější posun: summity COP by se mohly rozvinout do menších, zaměřených schůzek o konkrétních otázkách, jako je financování zelené infrastruktury nebo odstraňování obchodních překážek pro technologie čisté energie. Půjde o strategickou změnu orientace od obecných slibů směrem ke skutečné akci na místě, motivovanou spíše bilaterálními dohodami a soukromými investicemi než pouze mezinárodními smlouvami.
Pravdou je, že COP30 odhalí více o tom, kdo stojí za kterou stranou tohoto nového globálního paradigmatu: ti, kdo usilují o hegemonii fosilních paliv nebo podporují čínskou revoluci čisté energie. Tento posun zaměření by mohl ovlivnit nejen budoucnost opatření v oblasti klimatu, ale také širší geopolitický obraz na mnoho nadcházejících desetiletí.
